Dárcovství, aneb cítím se jak idiot
Asi před půl rokem jsem přihlásila Camarka do databáze dárců krve u našeho veterináře v Třeboni a následně i do širší databáze, protože je Camarek naprosto pohodový pacient, aplikace injekcí vůbec neřeší, tak mi to připadá jako dobrý nápad a snad v budoucnu někomu třeba zachráníme život.
Celý půl rok jsem čekala kdy přijde náš den D.
Minulý týden jsem se dočkala, zavolala mi paní veterinářka, jestli bychom mohli tuto středu přijet. Prý celá akce trvá asi hodinu, vezmou mu krev, zjistí krevní skupinu a pak následuje samotný odběr. Souhlasila jsem, domluvily jsme si hodinu a já se těšila, že konečně uděláme dobrý skutek.
Ve středu jsem Camarka vyčesala a vykoupala (když jsem byla v tom, udělala jsem očistu i Cedričkovi) a natěšená vyrazila směr Třeboň. Dorazili jsme s předstihem, cestou do ordinace jsme míjeli našeho pana doktora, asi jel domů, domlouvala jsem se přece s paní doktorkou, bohužel ordinace byla zamčená a uvnitř tma. Pan doktor se duchapřítomně vrátil od svého auta s dotazem, co potřebujeme. O žádném dárcovství nevěděl, jen nás pochválil, že je to chválihodný čin a poslal mě do další ordinace. Ani tam bohužel paní doktorka o ničem nevěděla. To už jsem byla dost nervozní. Poslala nás do třetí a poslední ordinace. Vstoupili jsme do čekárny, kde seděla jedna paní se psem a uvnitř ordinace řešila doktorka jakýsi problém s majiteli výmarského ohaře. To mi přišlo už dost divné. Zeptala jsem se, jestli jsme tam správně na dárcovství a paní doktorka se mě s ironickým úsměvem zeptala na dárcovství čeho? Tak jsem odpověděla, že na dárcovství krve a ona s ještě větším úšklebkem odpověděla: To myslíte vážně? Tak to už jsem byla naštvaná. Jsem v čekárně veterinární ordinace, vedle mě sedí můj pes, tak proč bych si asi dělala srandu?
V tu chvíli už jsem byla zoufalá, napadlo mě, že mi ta doktorka minulý týden volala a já si uložila její číslo, tak jsem vyšla ven z čekárny a vytočila to číslo s dotazem, že jsem dnes objednaná na dárcovství krve a že už jsem objela všechny ordinace a nemůžu tu jejich najít, jestli mi řekne, kde je najdu.
Na to mi paní doktorka odpověděla, že je to ordinace PRAHA 5, STODŮLKY!!!
Myslela jsem, že mě vomejou, zmohla jsem se jen na: CO PROSÍM, JÁ JSEM V TŘEBONI...........?????????????
Zbytek rozhovoru byl už jen o tom aha, tak nic, no to je omyl, to jsme si špatně rozumněly a podobné blbosti.
Nastoupili jsme do auta a jeli domů, byla jsem zklamaná.
Copak si v pražské ordinaci nečtou v databázi dárců adresy, směrovací čísla a kraj, ve kterém dárce bydlí??
Nebo, jestli si to přečetli, to si opravdu mysleli, že pojedu 170 km na hodinu do Prahy darovat krev, když tam mají dárců v databázi určitě dost?
Je to pro mě ponaučení, líná huba, holý neštěstí, příště se určitě zeptám, kam mám přijet. Automaticky mě napadlo, že mi volá paní doktorka z Třeboně.
Cítím se jako podvedenej idiot!